Leclerc vzpomíná na Bianchiho: Odevzdal mi svou soutěživost

17. července jsme si připomněli deset let od smrti Julese Bianchiho. Památka posledního jezdce, který zemřel na následky zranění při nehodě ve Formuli 1, stále silně rezonuje a ještě bude rezonovat. Jeho číslo 17 nesmí mít na monopostu žádný jezdec. Platí to i pro Charlese Leclerca, který byl Julesovi nejblíže nejen ze současných jezdců F1, ale nejblíže obecně.

Otec Hervé a Jules Bianchi byli dva nejdůležitější mentoři v životě monackého závodníka. Když ten poprvé zavítal na motokárový okruh, potkal tam Julese Bianchiho, nejlepšího kamaráda svého bratra Lorenza. Jejich tátové Hervé a Philippe byli také nejlepší přátelé.

Bylo to osudové setkání a Jules se brzy stal velkým učitelem o osm let mladšího Charlese. „Moje první vzpomínky nejsou na Julese jako jezdce, ale Julese jako člověka. Zažil jsem ho mnohem víc jako člověka než jako závodníka,“ napsal Charles Leclerc pro F1.com v dojemné vzpomínce na svého zesnulého kamaráda a kmotra.

„Když jsme vyrůstali, trávili jsme spolu hodně času. Naše rodiny si byly a stále jsou velmi blízké. Můj starší bratr a on byli nejlepší přátelé, takže byl vždy nablízku. Jules byl o osm let starší než já,“ pokračoval Leclerc.

„Mám s ním spoustu vzpomínek, například první horor jsem sledoval s Julesem. On to nevěděl, ale já jsem se jen tvářil, že spím. Chtěl si být jistý, že spím, protože chtěl sledovat ten film s mým bratrem,“ napsal Charles.

Ten vděčí Bianchimu za všechny základy závodění. Jules se mu staral o motokáru a naučil ho všechno o technice. Jelikož otec francouzského závodníka provozoval motokárový okruh nedaleko Nice, Bianchi v podstatě vyrostl na trati. Tyto znalosti později předal svému malému žákovi, ale nejen ty.

„Vždy byl ochoten pomoci a zároveň se velmi rád bavil,“ pokračoval Leclerc. „Když mi bylo šest nebo sedm let, poprvé jsem jezdil na pronajaté motokáře spolu s ním a mým bratrem. Běžně jsou takové motokáry určené pro dospělé, ale jeho otec provozoval okruh, takže jsme dělali věci, které nebyly zcela dovoleny.“

„Vzhlížel jsem k němu. Připadalo mi neuvěřitelné, že jsem mohl závodit s ním, mým starším bratrem, jeho mladším bratrem a mnoha dalšími profesionálními jezdci na motokárách té doby. Byla to neskutečná zábava. Trávili jsme spolu hodně času, pak jsme počkali, až se okruh zavře pro veřejnost, abychom na něm mohli vyvádět celé hodiny. To jsou asi moje nejvzácnější vzpomínky,“ dodal Leclerc.

Pokud by však měl vybrat jednu vlastnost, kterou mu Jules dal, podle jeho slov by to byla soutěživost. „Jules byl nejsoutěživější člověk, jakého jsem znal. Mám pocit, že sám jsem soutěživý právě díky němu,“ napsal Monačan.

„Soutěživost v motokárách byla přirozená, ale v jeho případě se projevovala i v mnohem banálnějších věcech. Rozzlobila ho prohra ve všem! Nikdy, opravdu nikdy se nevzdával a pracoval velmi tvrdě, aby se v něčem zlepšil. Ať dělal cokoliv, dával do toho absolutně všechno,“ napsal Leclerc.

Zdá se neuvěřitelné, že už je to deset let. Při pohledu na statistiky to tak možná nevypadá, ale 17. července 2015 jsme ztratili skutečně výjimečně talentovaného závodníka. S monopostem Marussie nemohl Bianchi naplno ukázat svůj talent, a tak je jeho závodní kariéra jedním smutným „kdyby bylo kdyby…“ Nevzpomínáme na něj pro trofeje a šampaňské na pódiu, ale pro mnohem lidštější obrázky. Nejlépe to shrnul sám Leclerc.

„Doufám, že lidé si budou pamatovat Julese jako velmi talentovaného závodníka, který bohužel nikdy nedostal šanci v top týmu s autem, které by mu pomohlo ukázat velikost jeho talentu. Jsou však lidé, z jejichž očí a úsměvu srší dobrota. Myslím si, že Jules byl jedním z nich,“ napsal Charles.

„To je asi to nejdůležitější, co si budu pamatovat. Budu si pamatovat, jaký byl dobrosrdečný člověk a jaký byl odhodlaný při dosahování svých cílů,“ dodal Leclerc.