Také stroj Verstappen ukázal, že je člověk: Těším se do postele
Getty Images/RB Content Pool
Kromě Maxe Verstappena si nikdo nemůže říci, že by v rámci jednoho víkendu vyhrál velkou cenu Formule 1 i 24hodinový závod. Náročný program si vybral svou daň. Odlehčeně řečeno, Holanďan na tiskovce už více ležel než seděl. Stěžoval si i na bolest zad.
Náruživý jezdec zahájil svůj závodní program už v sobotu po setmění. Na tři hodiny si sedl do simulátoru a v BMW M3 kroužil po virtuálním Nordschleifu. Následně šel do postele, ale spal jen sedm hodin.
Navíc když ráno vstal, sedl si do simulátoru znovu a absolvoval další dvě hodiny. Jelikož v týmu byli celkem čtyři – spolu s Chrisem Lulhamem, Diogem Pintem a Florianem Lebigrem –, Verstappen odjel téměř čtvrtinu závodu, která by mu příslušela po rozdělení rovným dílem.
Před závodem to bral statečně. „Sedm hodin je dost. Chtěl bych spát i víc, ale sedm stačí. Těším se na dnešní den a závodění. Měli jsme však dobré stinty a hodinu a 45 minut před koncem vedeme, takže to sleduji, jak můžu, je to zábava,“ řekl krátce před startem velké ceny Max Verstappen.
Deset minut před zhasnutím červených světel se dozvěděl, že čtyřiadvacetihodinovku vyhrál. A tak se mohl spokojeně pustit do dalšího závodu, ve kterém také zvedal nad hlavu nejcennější trofej.
Vyhrál už někdy v jeden den dva závody? „Ne za jeden den,“ zasmál se na tiskovce. „A určitě ne ještě i virtuální. Je to skvělé. I na ten závod jsme se intenzivně připravovali, takže s výsledkem jsem velmi spokojen.“
Max Verstappen si dal záležet na tom, aby noční stinty nazval „večerními“. „Nebyly v noci, v noci jsem musel spát!“
Verstappen před víkendem avizoval, že bude jezdit i na vytrvalostním závodě a hájil se tím, že sám ví, co si může dovolit a co ne. Rovněž by mu prý nikdo neměl přikazovat, jak má trávit svůj volný čas. Christian Horner nemá žádné výhrady k hobby svého jezdce. „On je zkrátka stroj na závodění. Večer často testuje i různá nastavení, takže pro něj to není nic neobvyklého.“
Taková nadílka však na něm musela zanechat své stopy. Ukázalo se, že i stroj je člověk. „Popravdě jsem dolámaný z těch hrbolů. Záda — všechno mě bolí. Fyzicky to nebylo tak náročné, ale moc hrbolaté. Už po dvaceti kolech jsem cítil páteř. Těším se, když si lehnu do postele. Možná si vezmu nějaké léky na bolest, možná si dopřeji masáž.“
